?>
Categories
K zamyšlení

Síla myšlenky

Přesně před měsícem mě navštívila má milá přítelkyně a žačka na klavír. Kdysi jsem jí slíbila, že ji vezmu v Brně na operu a shodou okolností se mi do rukou dostaly lístky na představení opravdu povedené Verdiho komické opery Falstaff. Jedná se o jedno z jeho posledních děl, a tak na vás dýchá Shakespeare a odlehčenost vy stylu díla “Sen noci svatojánské”. Náhoda tomu chtěla, že se ten den konala noc kostelů, a tak jsme do několika z nich v Brně po představení zavítaly. Byla krásná teplá letní noc, přesně taková, kdy můžete s přáteli klábosit na zahrádce v centru města do pozdních hodin a užívat si letní atmosféru.

Navštívily jsme mimo jiné kostel svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty, běžně zvaný jako kostel svatých Janů, který je součástí areálu minoritů. Přiznám se, na kostelech mě nefascinuje samotný náboženský podtext, ale skutečnost, že na vás doslova dýchá historie. Zašly jsme i do Loretánské kaple se Svatou chýší hned při kostele. Někdy mívám uvnitř nezadržitelný pocit, kde mě to zkrátka někam “táhne”. Tentokrát to bylo právě na toto místo a jsem ráda, že i tentokrát jsem se nechala svou intuicí dovést právě sem.

V jedná z lavic před oltářem se něco jemně barevně lesklo, a tak jsem se přiblížila, byly to dva náramky. V duchu jsem si říkala, že to tu někdo patrně zapomněl, ale byl zde také malý lísteček. Zvědavost mi nedala a usedla jsem do lavice. Na papírku stále “vezmi si mě, ale prosím pomodli se za mého nevyléčitelně nemocného tatínka, děkuji”.  Poprosila jsem kamarádku o propisku. Na papírek jsem připsala “budu se modlit nejen za tatínka, ale i za tebe”.

Jeden z náramků jsem si vzala a denně ho nosím. Náramek čas od času jemně pohladím a pokaždé si tak vzpomenu na holčičku a jejího tatínka. Že je to holčička jsem odhadla podle toho náramku. Zaznamenala jsem, že náramek občas svou barvitostí a jedinečností způsobuje pozdvižení. Jenže je za ním tento příběh, a tak je mi celkem jedno, že lidé nemají zrovna valné mínění o mém vkusu. Nejsem ten tradiční věřící, co chodí do kostela a zpovídá se ze svých hříchů. To mi však nijak nebrání v tom, abych nemohla v duchu vyslat pozitivní myšlenku, energii nebo jen upřímnou prosbu, ať je to příběh s dobrým koncem.

Nikdo neříká, že člověk musí spadat pod nějaké náboženství, aby se mohl modlit. Myslím si, že každý se v určitých chvílích modlíme – jsou to přesně ty chvíle, kdy si něco upřímně přejeme. Přejeme si, aby například operace blízkého člověka dopadla dobře, aby se příbuznému narodilo děťátko zdravé, aby dopadl dobře projekt, na kterém jsme tak dlouho pracovali. Může to být zkrátka cokoliv.

Jsou to přesně ta přání, která vychází z hloubi duše, někdy jsou to přání protkaná vášnivou touhou, jindy bolestí nebo také euforií, když si představíme, jaké by to bylo, kdyby se nám to přání splnilo. Když si něco přejeme, spojujeme to s něčím vyšším, protože nemáme v ruce kouzelný proutek, jehož mávnutím bychom mohli zázračně uzdravit někoho smrtelně nemocného, pomoci někomu v nouzi nebo někomu, kdo bojuje s vlastními démony v hlavě. My lidé sice nemáme kouzelný proutek, ale i samotná myšlenka nebo představa může být neskutečně silná. Jinak by nás druzí nikdy nežádali, ať na ně v těžkých chvílích myslíme a jsme s nimi.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *