Tak. Pět měsíců tu tvrdnu. Pět měsíců – to je jeden dlouhý semestr. A že to byl pestrý semestr. Nastoupila jsem do školy zvané život. Včera jsem se opět po dlouhé době potkala s Michelle. Povídaly jsme si a miluji posezení s ní, protože si utřídím myšlenky, ač filozofické otázky naplnění existence života spolu rozebíráme v cizím jazyce. Pokaždé, když vyčerpám svůj bublifuk zajímavých myšlenek, je to ona, kdo mi dodá ten správnej jar, co mi dovoluje vyfukovat tyhle moje články.

Venku vládlo typické anglické počasí, o čemž mě ujišťoval pohled z okna restaurace. Vytrvalý déšť, jehož kapky se odrážely ve světle pouličních lamp o asfalt a já jen s napětím čekala, kdy kolem projede starý kočár, na místě vozky bude sedět shrbený muž v plášti, do očí naražený cylindr a vedle něj se bude houpat zeleně svítící lucerna. Nechávala jsem volně plynout myšlenky. Pět měsíců a já poslouchala příběhy své přitelkyně, sama je protkávala svými a zároveň přemýšlela o tom, kde to vlastně jsem. A proč tu jsem.

Posledně, když mi v práci na chladném chirurgickém stole přistál další velký plát odličovacích tampónu čekajících na své vysbírání do krabice, jsem přemýšlela nad tím samým proč. Vzhledem k povaze své práce mám spoustu času na přemýšlení. Když děláte práci, při níž hodně pracujete mentálně, jste šťastní tvorové, jež soustřeďují pozornost kolem sebe – na práci, rodinu, přátele, psy, kočky, koníčky a tak.

A nebo se vám může stát něco podobného, co se stalo mě. Uvíznete v bodě, kdy pozornost dále ven soustřeďovat nemusíte, čelíte najednou sami sobě. A svým myšlenkám. Od kterých hodně rádi utíkáme, protože ve chvílích skutečné samoty pak zjišťujeme, jak jim nerozumíme. Nebo nechceme rozumět.

Proč… Proč? Vím jen, že nevěřím na náhodu. Každé rozhodnutí je kostkou, která spustí jedno velké padající domino vždy vedoucího k jedinému cíli – naší smrti. Po velmi dlouhém a hlubokém dumání přišla velmi stručná, pro mě uspokojivá odpověď – pokud by to tento svět, tento vesmír, celá tato existence včetně mě nechtěla, nebudu tam kde jsem.

Pět měsíců a celý tento semestr mě naučil mnohem více než pět let na vysoké. Jen se bohužel tyto zkušenosti nedají monetizovat. Jsou totiž osobním bohatstvím.

Můj dobrý kamarád a příbuzný mi při jednom dlouhém filozofování v nejmenované hospodě nejmenovaného kibucu v Izraeli prozradil „chceš-li poznat, kdo skutečně jsi, buď jen ty sama se sebou“. Jelikož dělá na tajných misích kdesi u námořnictva, tak nějak nepochybuji, že na lodích mnohdy tráví hodně času sám se sebou, někdy nevěda, zda se vrátí živ a zdráv. A právě na to jsem si vzpomněla, zatímco jsem mechanicky ukládala ty bílé vatové obludy do krabic. A i tato myšlenka mě provázela, když jsem pozorovala déšť a poslouchala měkká slova své přítelkyně.

Přijela jsem s holým zadkem. Doslova. Přivezla jsem si přesně patnáct kilo věcí. A stačilo by jistě i méně. Doma za humny jsem měla všechny ty úžasné věci, které jsem považovala za neoddělitelné od mého já. Domnívala jsem se, jak moc některé věci potřebuji nebo bez nich nemůžu být. Ne. Přijela jsem s holým zadkem a na velkou část z těch věcí jsem rychle zapomněla. Překvapivě toho v životě potřebujeme velmi málo, ale rádi si ten pocit potřeby vytváříme. Nacházíme kolem sebe věci, které se nám líbí a s nimiž se ztotožňujeme. A navenek identifikujeme. A když ty věci hodíme za hlavu, zůstane vám, obrazně řečeno, právě ten holý zadek. A pak srdeční záležitosti. Z těch patnácti kilo mají pro mě reálnou hodnotu jen dvě věci – přívěšek od babičky, hrníček s levandulemi od našich a talisman od jedné kamarádky.

Podívejte se doma kolem sebe a pokud byste měli dovoleno vzít si jen tři věci, popřemýšlejte nad tím, co by to asi tak bylo. Odmyslete si počítače, telefony, lidi nebo běžné spotřební věci. Takže?

A to jsou ty srdeční záležitosti.