Tak a je to tu, konečně se dostávám k dalšímu týdnu za hranicemi naší srandovní republiky. Nabývám dojmu, že dění ve vlasti je patrně daleko zajímavější než ty strasti, co mám já. Nicméně, abych nevypadla zcela ze cviku, přináším další novinky.

Hurá NINo!

Jednou z nejpříjemnějších událostí je patrně to, že mi přišlo NINo, takže jsem mohla slavnostně naklusat do pracovní agentury, aniž by mě vyháněli jak lišku na lovu slepic v kurníku. Tímto se musím uctivě poklonit anglické poště, neb funguje i v sobotu. Číslo totiž přišlo v průběhu dalších pěti dnů od absolvovaného interview.

Paní agenturová ode mě převzala pečlivě vyplněný formulář s uvedeným vzděláním i praxí, zkušeným okem ho sjela a pak stejně tak oskenovala mně, načež se decentně zeptala, jestli jsem ochotná dělat jen nějakou asistentku v office nebo prostě jednoduchou práci typu balení balíků. No jasně. Jsem ochotná i leštit porcelánový uši slonovi, když to bude třeba. U velké části pozic pro mě není ani tak problém nedostatek zkušeností jako jazyková bariéra. Potřebuji se pořádně rozmluvit a hlavně porozumět. Ostatně britská angličtina mně momentálně tak trochu dohání k šílenství, hlavně po telefonu.

Byla jsem požádána o nějaké ty reference, takže se od poloviny týdne zabývám urgováním svých zaměstnavatelů, zda by o mně nemohli v krátkosti napsat nějakou tu ódu, co by mi mohla dopomoci k vysněnému povolání balení lepenky a leštění porcelánových uší. Jednu krásnou jsem už získala přimo z Masarykovy Univerzity, tak mám radost a snad to bude na ně tuhle aspoň trochu platit. Ideálně bych chtěla mít tak čtyři, pět referencí (máte-li pocit, že můžete na mě napsat něco hezkého, opraště angličtinu a neváhejte :-).

Jak vyřešit problémy světa? Naučit se anglicky!

I když se mi nějakou náhodou podařilo správně domluvit interview na NINo a vybavit si jej nebo nastavit a aktivovat tarif na mém novém anglickém čísle, mám pořád pocit, že při zdejší komunikaci si spíše hraji jednu velkou hru Milionáře, konkrétně tu část, kdy využíváte nápovědu padesát na padesát. Zatím se vždy trefím do správné odpovědi. Aspoň si to teda myslím. Dost možná už jsem taky někoho urazila, ale v tom případě žiju ve sladké nevědomosti a nevím o tom. Moje konverzace se pokud možno omezuje na Yes/No, moudré přikyvování, tupý úsměv nebo Eh, sorry? .

Volal mi například pán kvůli jedné pozici. Ona to teda nebyla tak docela pracovní pozice, ale nějaká fitness akademie, která nabírala lidi, a kde po absolvování dostanete národně uznávaný certifikát. Budete pak moci učit tlustý angličany spinning, pilates a podobný srandy. Místo prej zaručený, když se ukážete jako nadějní žáci (to asi znamená, že se v průběhu výcviku nepřevrátíte i s rotopedem na bok). Tak jsem jim tam spíš ze zvědavosti mrskla Cvčko, co s tím provedou. A provedli. Zaspamovali mi doslova schránku a na dotaz, zda je to dotované nebo si to musím platit, mi odepsali v robotickém stylu „vaše interview bylo zarezervováno na tu a tu hodinu a ten den“ – respektive budem volat, tak buďte na drátě. Samozřejmě jsem tomu nepřikládala význam, i když pak fakt zavolali.

Což o to, pohyb mně vždycky bavil, poslední tři týdny tu každý den něco podnikám, ale když na mě pak v ten den, tu hodinu a ten pán do telefonu vysolil něco jako „blá blá dva a půl tisíce až tři tisíce liber školný blá blá“, tak jsem pochopila, že to nebude můj šálek anglického čaje. A samozřejmě jsem zaslechla cosi o „loan“ tedy půjčce, neb byli vyrozuměni o mém nedostačujícím finančním obnosu. Ještě tu nejsem ani měsíc a a už mě tu podruhé ženou do půjčky. Ta první byla, když jsem se začala zajímat o jeden fakt pěknej, ale taky pěkně předraženej kurz digitálního marketingu.

Aktuálně je můj další cíl zdokonalit si jazyk, jinak si tu popovídám s tou svou imigrantskou angličtinou leda s Turkama, co přes ulici prodávají docela dobrej kebab.

Šejdíři jsou všude…

Když tu hledáte práci na internetu, vypisují tu obdobně pochybné pozice jako u nás. Spousta práce z domu zaručující rychlé peníze za krátký čas. Pak šíleně moc pozic na telemarketing v různých variacích. Společnosti jsou tu kreativní a vymýšlí různé názvy, takže zatímco u nás je to klasická telefonní operátorka aktivního telemarketingu, tady to zaobalí do „péče o zákazníky“ v různých formulacích.

Musím uznat, že na péči o zakázníka se tu opravdu hraje a v tomto ohledu jsou tu vycepovaní jak japonci.Tak dám příklad – zatímco u nás se k vám ve valné části restaurací i hospod chovají jako burani, tady si prostě nemůžu stěžovat. Můžete si tu sednout na jedno kafe na celý odpoledne i s komplem a nikdo vás nebude vyhánět a nazývat vás sockou. Obsluha byla vždy milá a starostlivá.

Ale abyste neměli pocit, že tu shazuji úroveň českého gastronomického servisu, tak jsem se tu také setkala s neurvalým přístupem. Tuhle jsme se před týdnem s Ondrou pěkně zpráskali. Dotáhl domů Pimm’s namíchaný s limonádou, což je takové děsně super sladké letní pití, jehož můžete vypít spoustu a myslet, že to nic nedělá, zatímco dělá. Minimálně druhý den mně bylo pěkně blbě a svět byl vzhůru nohama. Ale zpět k večeru. Pěkně jsme popíjeli v parku a později nás rostoucí hlad vyhnal do ulic. Padlo rozhodnutí dát si pizzu, a to ze strategických důvodů. Byla nejblíž.

Dorazili jsme k fast foodu s pizzou u nás za rohem. Právě odbila jedenáctá hodina a dle rozpisu na dveřích měli mít otevříno do dvanácti. Indové, specializovaní na italskou kuchyni, se zjevně preventivně před vychlastanými Angličany zamkli. Tak jsme klepali a jediný personál, vypasený za dva dělal, že nás nevidí. Ondra proto vytočil číslo a jal se objednávat jídlo před samotným proskleným vchodem do pizzerie (telefonické objednávky přijímají do hluboké noci).

Byla docela sranda pozorovat, jak ten tlustej Ind bere sluchátko a vede hovor, zatímco jsme stáli přímo proti němu. Samozřejmě jsme si nenechali ujít příležitost omlátit mu o hlavu, že stojíme venku před vchodem. Nijak na to nereagoval, raději od pultu nezvedl ani hlavu a ještě prý to bude za patnáct liber. Venku ale byl velkej áčkovej transparent, že jsou všechny pizzy v akci za deset liber. Ondra se zeptal, jaktože teda venku spolu čučíme na transparent s pizzou v akci za deset, když chce patnáct liber (v přepočtu asi o 150 Kč víc). Tak jen bylo slyšet takový to „éééé, ahuááá“. Bylo nám hned jasný, jak si tu Indové přilepšují na živobytí i na samotných Angličanech. My jsme samozřejmě objednávku zrušili a vydali se k vděčnejm Turkům na lepší, levnější a nakonec i zdravější kuřecí Kebab.

Inzeráty ala pohroma

Prakticky u každé nabízené pozice na internetu se tu hodně skloňuje slovo „proaktivní“, a když dnes po týdnu doslova proaktivního hledání otevřu jakýkoliv inzerát, chce se mi zvracet. Nic proti HR oddělením a těm, kdo inzeráty píšou, ale po dvou týdnech už toho začínám mít plné zuby. Jen otevřu nabídku a vidím ty body požadavků a plnění úkolů, chce se mi prostě intenzivně vylučovat všemi směry. Číst to je prostě utrpení. Kromě toho inzeráty ve mně mnohdy vyvolávájí pocit, že i blbá uklizečka tu snad musí být génius a druhej Mr.Propper, aby mohla dělat svou práci.

Nenarazila jsem na jedinou pozici, která by mě skutečně zaujala, což mě dovedlo k přesvědčení, že to tu bude fungovat podobně jako u nás – zajímavá místa si tu nejspíš hodně vydyndáte přes známé. Změnila jsem proto strategii a na servery s nabídkou práce už zvysoka kašlu, ježto od samého počátku, co je sleduji, se za celé ty tři týdny stěží objevily možná tak dvě zajímavé pozice mezi stovkami novými. A to si vážně nemyslím, že bych byla nějak moc náročná. Jsem přece ochotná leštit ty porcelánový uši!

Patrně bych si mohla najít práci někde v restauraci, brát objednávky a nosit jídlo. Myslím, že svými předchozími dvěma příspěvky jsem vás přesvědčila o tom, že bych měla mít oficiálně stvrzený dokument o nejvyšším stupni praktické negramotnosti. S Ondrou jsme se jen smáli při té představě, prý bych po směně nejen neměla žádné peníze, ale ještě bych musela doplácet za rozbité nádobí.

Zkusím teď procházet weby jednotlivých společností a sledovat, zda něco nevisí přímo na jejich stránkách. V Hertfordu je evidováno přes 1 200 společností a nezaměstnanost je tu nižší než 3%. Prý. To by v tom byl čert, abych něco neobjevila. Tak mi držte pěsti a zase příště.