Lidé v Anglii rádi chodí do restaurací po celý rok a o Vánocích to platí dvojnásob. U nás doma se vždy vařilo a jíst ven jsme chodili jen při zvláštních příležitostech jako byly něčí narozeniny, promoce a tak podobně. S Ondrou také chodíme jíst ven jen příležitostně a jedna taková nastala, když jsme dostali nabídku zajít si na vánoční večeři do nedalekého městečka Broxbourne spolu s jeho kolegy a kolegyněmi z práce. Hromadné vánoční večeře jsou tu velkým trendem, proto je potřeba zarezervovat stůl včas. Menu je obvykle tříchodové – předkrm, hlavní chod a dezert. Nápoje v ceně samozřejmě nejsou a cena za pití v anglických hospodách obvykle šplhá do astronomických výšin.
Když jsme vešli do místní vyhlášené restaurace, byla naplněná k prasknutí. Nevím proč jsem do té doby měla pocit, že se bude jednat spíše o komorní záležitost, kde zcela v tichosti sníme to předplacené menu a půjdeme domů. Byla to středně velká restaurace, bar u vchodu byl neustále obklopen věčnými žíznivci. V druhé místnosti bylo několik podlouhlých, svátečně ozdobených stolů a uprostřed byl maličký parket, odhadem asi osm krát osm metrů. Hučelo to tu jako v úle. Připadala jsem si jako na hotelu, kdy se všichni hosté hromadně sejdou na večeři. Konkrétně – na pohřební večeři, protože drtivá většina žen měla na sobě elegantní šaty výhradně černé barvy.
Takový výběr černých šatů jsem nikdy neviděla. Trochu jsem si vynadala, že jsem také mohla být prozíravější. Když tu Angličanky jdou večer ven, obvykle se vymódí jako kdyby šly na ples. Tyhle už byly ve středním věku, tak volili více konzervativní střih šatů a barev. Pokusili jsme se zjistit, zda je to také nějaká tradice nosit výhradně černé oblečení na vánoční večeři a bylo nám objasněno, že jediný pravý důvod se řídí následujícím faktem: „Černá zeštíhluje.“ Až mi to ve volném překladu znělo jako „jsme staré, tlusté a už to na nás nedrží jak by to mělo, tak to zachraňujeme jak se dá“.
Se svým infantilním růžovým svetříkem a barevnými korálky kolem krku jsem ale naštěstí z davu nevyčnívala o nic víc než hrstka gentlemanů s příšernými vánočními svetry, které se tu těší obrovské popularitě. S přicházejícím adventním obdobím tu většinou pánové začnou nosit takové někdy dost nevkusné svetry s vánočními motivy. Nosí je běžně i venku nebo do práce a těm nejotrlejším také blikají. I samotný Mark Darcy z Bridget Jonesové se může zahrabat (on je vlastně v tom svetru k sežrání).
Samozřejmě se tu u toho nošení tváří britsky smrtelně vážně a vy jen uznale kývete hlavou, protože se vám ta recese setsakramentsky líbí.
Ale teď zpět k večeři. Zastrčila jsem stydlivě nohy v obepnutých tmavých džínách ještě více pod stůl a skepticky jsem hleděla do jídelního lístku. Jako předkrm jsem zvolila parmskou šunku s melounem (na tom přece nelze nic zkazit, že), za hlavní jídlo jsem vybrala hovězí steak s dušenou zeleninou a bramborem ve slupce, dezert jsem završila panna cottou. Mezi hlavními jídly v nabídce samozřejmě nechybělo ani krůtí a jehněčí. Měla jsem však obavu, že krůta bude připomínat starou oschlou nohu a jehněčí bude jak smradlavá ztvrdlá ponožka. Ano, přiznávám se – nikdy jsem neměla v anglické kulinářské dovednosti moc velkou důvěru. Dosud jsem neměla s tradičními jídly moc dobrou zkušenost. O to více jsem však byla překvapena, když mému sousedovi přistály na stole šťavnaté tenké plátky krůtího masa a jehněčí od naproti vonělo fantasticky (jak jsem se později stačila ujistit, ještě lépe to chutnalo). Musím říct, že to byla snad první tradiční anglická restaurace, v níž jsem měla tak skvělé jídlo. Být o trochu méně vychovaná, talíř bych i vylízala.
Ani mi nevadilo, že tu bylo sotva slyšet vlastního slova. Vedle živé konverzace zde hrála hudba. Neměla s vánoční atmosférou nic moc společného, ale zjevně se jednalo o nějaké vypalovačky, protože v mnoha chvílích celá restaurace začala hromadně zpívat, lidé se kolébali sem a tam, držíc se kolem ramenou. Největší ohlas vzbudila nějaká šílená písnička o čivavě s věčně opakujícím se refrénem. Připadám si jako někde na námořní lodi, kde posádka v pokročilém stádiu ve jménu jednoty huláká na oceán. Mám v sobě sotva sklenku vína a kývám se v rytmu jako opilec do stran a náramně si to užívám. Nechce se mi ani věřit tomu, co se tu odehrává, v zemi galantních studených čumáků.
U parketu je nainstalované ozvučení a vedle něj dvě reprobedny. K pultíku se blíží odbarvená blondýna na nekonečně vysokých podpatcích. Na sobě má černé upnuté mini šaty, které zdůrazňují její velice kypré přednosti. Přemýšlím, proč se tu tady ta paní tak promenuje, když náhle bere do ruky mikrofon. „Tahle nás probere a nebo zabije“ dodá Ondra s neskrývaným napětím v hlase.
Zpěvačka spustí a mně opět div nevypadnou oči z důlků. Zpívá cover verze všech možných známých hitů, osmdesátkami i devadesátkami počínaje a nejlepšími písničkami od Adele konče. Má soulový černošský hlas a solí to tam tak, že už v první minutě je ten mini parket narvaný k prasknutí. Finalisti Československo má talent by si před ní ani neškrtli. Octnu se na parketě s ostatními ani nevím jak a trsám jak o život.
Všechny ty ženy v pohřebních šatech divočí jak za mlada, styl tance vskutku mnohdy nesedí stylu úboru. Koneckonců ono na tom vůbec zjevně nezáleží, dobrá nálada tu totiž naštěstí nepodléhá žádným konvencím a nese se mnou až do druhého dne. Protože nejlepší jsou ty večery, od kterých nic nečekáte a akce, na něž se vám strašně nechce.