Narozeninový výlet do Brugg

Ke třicetinám mi nadělil výlet do Brugg. Samozřejmě jsem si to město zamilovala už dávno díky filmu “V Brugách”. Těšila jsem se jak malá holka. Plán byl jednoduchý – pojedeme autem do Doveru, pak trajektem do Calais a odtud rovnou do Belgie. Znamenalo to vstávání ve 3:30 ráno, abychom se na místo činu dostali v rozumném čase, ale můj počáteční optimismus byl nezdolný. Upřímně mě netěšilo, že budu muset v sobotu brzo vstávat, protože víkendové pospávání je pro mě demonstrací proti dennímu vstávání v pět hodin ráno.

Je 3:30 ráno a budí mě jemné pohlazení. Dáváme rychlou sprchu a vyrážíme. Před námi je více jak 90 minut cesty do Doveru. Míříme směrem na jihovýchod, jsme svědky krásného východu slunce. Když přijíždíme v 6:00 do přístavu, vycházející slunce se odráží o vysoká bílá skaliska. Ve vzduchu je cítit jaro a rackové krouží nad hlavou.

Přijíždíme k pasové kontrole. “Tak kampak máme namířeno? Domů?” z okýnka na nás vykukuje strážníkova holá hlava. “Nene jedem na jednodenní výlet”, odpovídám. “Do Francie?”, podívá se na mě s pochybami. “Ne, do Brug. Slavím dnes třicet” odpovídám s nefalšovaným nadšením. Strážník se ani nepodíval do pasu, zda mu nekecám a pronesl něco ve stylu “tak určitě” a poslal nás dál, kde na nás již zamával další sekuriťák, abychom se zastavili na extra prohlídku. Jelikož se mně od půlky cesty chtělo velice čůrat, tak jsem tuto prohlídku auta vřele uvítala. Nakonec asi na těch třicet fakt nevypadám, ale pokud bych měla lhát o svém věku za účelem nějakého pašování drog, přišlo mi tohle jako ta nejdebilnější výmluva. Patrně seděla k mé blond hlavě.

Po úspěšné a rychlé kontrole vjíždíme do lodi, cesta do Calais je pohodová. Dáváme si snídani, Ondra typickou anglickou, já vegetariánskou. Jdeme se také podívat na palubu. Sluníčko svítí a nad hlavou nám plují obláčky. Přeji si, aby takhle nádherně bylo celý den, protože krásné počasí nás provází až na hranice s Belgií, kdy se začíná dost rázně lámat. Svatý Petr měl ten den na Belgii evidentně spadeno, protože tak jako všude jinde vládlo pravé jarní počasí, zde se čerti ženili.

V Bruggách

Přijíždíme na hlavní vlakové nádraží, kde je několikapatrové parkoviště za 3.5 EUR na celý den. Do centra je to odtud pěšky cca 20 minut loudavým krokem, ale když parkovací lístek ukážete přímo na informacích u autobusových zastávek, vystaví Vám jízdenku a můžete se do města i zpátky svézt zadarmo. Na nádraží opět potřebuji čůrat. Jestli něco znám ze svých zahraničních cest nejlépe, tak jsou to záchody.

Tímto mohu potvrdit, že jediné co je na Brugách skutečně ošklivé, jsou záchody na nádraži. Jsou však udržovány v čistotě, protože u nich obsluhuje stará paní. Má krátké vlasy, poctivě vybírá peníze a návštěvníky koriguje jako generál. Čiperná drobná babča tu kmitá a po každým utírá prkýnko. Na krku má řetízek s nápisem “Cutie”. Na všechny cizince zásadně mluví místní řečí, a když někdo dělá hloupého kvůli placení, tak mu ukáže cestu ven. Prostě takový WC-bodyguard se jen tak nevidí. Babča mi hned do začátku nasadila dost vysokou laťku, co se místních zážitků týče.

Hurá do centra

Nastupujeme do autobusu, protože mrholí a fouká studený vítr. Pouštím starou paní sednout, autobus se zakymácí a já se nechtěně přimáčknu na STOP tlačítko k tyči, takže další zastávku ze slušnosti vystupujeme. Poryv větru nás vžene do blízkého obchůdku se sypaným čajem. Poté takhle skončíme v mnoha dalších obchodech. Hnusné počasí je naprosto perfektní strategie, jak nahnat lidi do obchodů a donutit je nakupovat. Začínám být mrzutá.

Největší dominantu –  věž radnice, jsme navštivili již minule. To samé platilo o plavbě po kanálech. Pokud jedete do Brugg, plavba je základ stejně jako v Amsterdamu. Dokonce si troufám říct, že zde to má mnohem větší kouzlo. Je tu také hospoda, kde mají na výběr více jako 150 piv, určitě stojí za návštěvu. To všechno jsme už ale znali. Těšila jsem se, že si stejně jako minule dám horkou čokoládu. Na tohle počasí nebylo nic lepšího než kelímek horké belgické čokolády, která nebyla k mání. Všude už frčeli velikonoční zajíčci.

Historium

Vydali jsme se hledat informační centrum, kde by nám mohli dát tipy na další zajímavé památky. Naštěstí je hned na hlavním náměstí a mapka města Vám napoví, že i když je to naprosto kouzelné městečko, většina věcí se tu dá oběhat během dne, ani to ne. Pokud tedy někdy cestujete po Evropě, můžete si tu dát rychlou zastávku.

Vcházíme do historické budovy na hlavním náměstí, která je hned nalevo od radnice. Probíhá zde interaktivní výstava s názvem Historium. Nechala jsem se nalákat obří obrazovkou, na které běžel trailer jak z amerického filmu. Ondra od začátku tušil, že to bude propadák, ale pokorně mě následoval do útrob výstavy. Na hlavu jsme dostali sluchátka a zamířili na exhibici, která byla o tom, že jste se procházeli různě aranžovanými místnostmi z doby středověku a v každé se odehrál kus příběhu na plátně. Bylo by to zajímavé, kdyby ten příběh měl nějakou informační hodnotu.

Příběh (pokud jej chcete znát): Malíř Jan Van Eyck maloval na objednávku v Brugách obraz Madonny se zeleným papouškem a Ježíškem. Modelku i ptáka měl vyzvednout mistrův učeň, který se do představitelky na první pohled zamiloval. Byl z té slečny tak hotový, že mu půlka věcí při setkání popadala na zem a dovezený papoušek záhadně uletěl ze zamčené klece. Modelka se hystericky rozběhla za papouškem, takže učeň je musel jít hledat. Nakonec vše dobře dopadlo a modelka si toho chudého neambiciźního joudu vzala za muže a jejich dítě pak v nedaleké budoucnosti dělalo Van Eyckovi modela malého Ježíška. Přesně takhle vypadá vypálená díra v peněžence.

Kostel Panny Marie a Picasso

Hodláme si spravit náladu návštěvou kostela s proslulou sochou Madonny s Ježiškem od  Michelangela Buonarrotiho. Jak na potvoru je tento kostel v rekonstrukci (více jak polovina). Madonna s Ježíškem tam samozřejmě vystavená je, avšak tento obří kostel mi dopřál jen zlomek své velkoleposti. K soše je možné přistoupit pouze z velké dálky a navíc je za sklem. Vycházíme z kostela ven a počasí se čím dál víc zhoršuje. Jen blahořečím tomu, že mám na sobě zimní bundu. Ukecám Ondru na nedalekou výstavu obrazů Pabla Picassa. Radost mi udělala krátká výstava obrazů Reného Magritte a Joana Miró. Dali si tu záležet na správném osvícení.

Co na nás během této výstavy udělalo úplně největší dojem, byl pohled ven na krásný až zámecky dvůr s upraveným trávníkem, po kterém jezdila automatická sekačka. “Hele Ondro, koukej na to, tu sekačku samochodku” zapíchnu prst do skla. “No ty jo, to je jak robotický vysavač”. Oba jsme hleděli, jak ta sekačka vesměs nekoordinovaně jezdí po trávníku. Vypadala jako dezorientovaný fotbalista na hřišti, jak jezdila sem a tam, ale evidentně věděla co dělá. Byla v tom dešti vytrvalejší než všichni turisté dohromady. V rohu měla vlastní nabíjecí stanici. “Boží!”. Nadšení, které jsme u této atrakce robotické sekačky projevili, bylo asi největší z celé výstavy a návštěvy Brug vůbec.

Vyšli jsme ven a padal přesně takový ten pichlavý déšť, který připomínal na odhalených částech těla akupunkturu. Ano, počasí se opět zhoršilo. Moje mrzutost dosáhla maxima. Už od oakmžiku příjezdu do Brug jsem marně hledala pomoc v dobré horké čokoládě. Vytrvale jsme navštěvovali jednu čokoládovnu za druhou a ptali se po ní. Bez výsledku.

Vyprošťovač jménem Vafle

Ondra zavelel, že si teda alespoň zajdeme na dobrou domácí vafli a čaj. Vešli jsme do jedné kavárny, kde bylo krásně teplo. Dala jsem si vafli s čerstvými jahodami a šlehačkou. K tomu šípkový čaj. Takhle dobrou vafli jsem v životě nejedla. Ta vafle byla prostě dokonalá a já jen pookřála. Jak málo mi stačí ke štěstí – teplo a kus dobrého žvance.

Bylo rané odpoledne a tak jsme vymýšleli další akční plán. Podívali jsme se na turistickou mapku, kterou jsme vzali v informačním centru a zjistili, že jsme se ještě nebyli podívat u mlýnů. Znamenalo to sice jít ven, ale když už tu jsme, tak se prostě nenecháme jen tak odradit venkovním nečasem.

Občerstvená vaflí jsem byla odhodlaná dostat se k cíli. Poryv větru po cestě sílil a byli jsme tak promrzlí, že jsme jen tiše kráčeli, oba schoulení jak stařečci, ruce zabořené v kapsách. Chvílemi jsem pro sebe opravdu hodně sprostě klela. Ještě nikdy jsem neřekla “do prdele, debilní Bruggy, podělaný narozeniny” tolikrát za jeden den. U mlýnů jsme udělali pár cvak foťákem a zamířili zpět do centra s cílem dát si někde oběd.

Pozdní oběd a dál

Vešli jsme do jedné restaurace, která měla nezvyklou fialovou dekoraci, ale jinak se nám líbila. Ondra ji okomentoval slovy “pořád čekám, že tu na mě naběhne hejno polonahých striptérek a ono nic”. Objednali jsme si jako předkrm krokety. Když si v Brugách objednáte krokety, znamená to, že Vám donesou smažený sýr. To jsme samozřejmě nevěděli a ptali se servírky, proč nám donesla jídlo, co jsme si neobjednali. Až když chudák zmateně pobíhala po restauraci a volala něco jako “krokés, krokés” došlo nám to a s omluvou jídlo přijali zpátky.

Po vydatném obědě jsme  vyrazili znovu ven a hned naproti bylo muzeum mučících nástrojů. Závěrečná návštěva tohoto místa měla zcela příhodný až symbolický význam pro tento den a byla příjemnou tečkou. Měli zrovna otevřeno první den, tak nám nalili Cava (takové španělské šampaňské) a my se za poklidného popíjení koukali na figuríny v různých polohách v interakci s různými mučícími nástroji. Z tohoto muzea jsem si odnesla jediné – lidská vynalézavost je neskutečná ve všech ohledech.

A pak když jsme šli koupit dárek do jedné čokoládovny byla tam – horká čokoláda. Už jsem na ní mezitím dávno zapomněla a byla jsem přejedená z vafle i oběda k prasknutí. Byla tam přesně v tom okamžiku, kdy jsem už na tu čokoládu neměla vůbec chuť a byla mi ukradená. Dala jsem si ji z milosti, protože bych jinak měla nekontrolovatelnou touhu rozmlátit si o temeno hlavy čokoládového zajíčka. Blížil se podvečer a tak jsme zamířili zpět k autu.

Cesta zpět

Čekala nás ještě dlouhá cesta domů a nepříznivé počasí nás provázelo i na trajektu po cestě zpátky. Chtělo se mi blít. Asi nebudu zrovna jachtařský typ. Hlava se mi točila a cítila jsem se jako kdyby mi někdo uvnitř přeskládal vnitřnosti vzhůru nohama.

“Všechno nejlepší Aničko, právě ses narodila”, hladil mě po vlasech a soucitně na mě koukal. Bylo půl desáté večer a já se místo bujaré oslavy kroutila na dlouhé sedačce trajektu, chtělo se mi zvracet a přála jsem si ať už ta plavba skončí. Měla jsem vražednou náladu. Ale co na tom, že se ten můj narozeninový den úplně nevydařil. Celou dobu jsem totiž měla po boku někoho, kdo dělal maximum pro to, abych byla šťastná. A to je pro mě více než krásný dárek.