Výlet do Wales

Naplánovali jsme v průběhu srpna výlet do Wales. Ondra měl díky pondělnímu svátku prodloužený víkend. Protože jsme dlouho nikde nebyli, a ježto nám nízký rodinný rozpočet nedovolal nějaký konzumní typ wellness dovolené, rozhodli jsme se pro realizaci nízko-nákladového výletu do Walesu. Pokud se též chystáte na výlet, možná se vám budou hodit mé barvité zážitky.

Příště si ubytování najdeme až přímo na místě

Mám dojem, že množství kempů, které jsou dostupné i online, je minimální. Chtěli jsme do národního parku Snowdonia. Hledali jsme něco přímo v lokalitě a byla to dost bída. Musím vás varovat, ježto Angličané jsou vskutku mistry na plánování dovolených s velkým časovým předstihem. A to platí i pro prodloužené víkendy, kde máte atraktivní a zároveň cenově dostupná ubytování rezervovaná rok dopředu.

S Ondrou jsme oba postižení tím, že si rádi věci vybavujeme pohodlně přes internet a dopředu, abychom pak už nemuseli nic řešit na místě. V tomto případě jsme na to ukázkově dojeli, respektive zbytečně projeli palivo, ježto jsme to pak na samotnou horu Snowdon měli krapet z ruky (čtyřicet minut autem). Stanovali jsme v rodinném kempu na farmě, kousek od Barmouthu. Nebyla tam sice ani elektřina, zato nás spolehlivě provázel křik malých dětí a studená voda ve velmi skromně řešené sprše.

Pamatujte si, že ve Walesu hodnocení tři hvězdičky znamená dvě hvězdičky. V lepším případě.

Po cestě ke Snowdonu jsme pak narazili na mnohem krásnější kempy, které byly v bezprostřední blízkosti. A měly volno. Halt občas je lepší nechat věcem volný průběh. Ale i tak to tam nevypadalo vůběc špatně, musíte uznat sami. Hlavně se pozorně zadívejte pozorně na náš stan, protože se k němu váže další bod.

Už nikdy nekoupíme použitý stan v Go Outdoors

Koupili jsme si značkový stan, který byl zlevněný na polovinu, protože byl vystavený na plácku s ostatními stany. Model krásný s pozitivními recenzemi, žádná festivalová jednorázovka. Něco by měl také vydržet, byť byl vystavený celé léto slunečním paprskům. Nákup tohoto stanu předcházel poměrně nešťastný scénář.

V UK mají populární řetězec obchodů “Go Outdoors“. Je to takový Hornbach pro trempíky a horolezce všeho druhu. Přijeli jsme, vyhlídli si stan, chtěli si ho nechat zabalit, zaplatit a odjet. Realita byla – přijeli jsme, vyhlídli si stan, prý nám ho zabalí až zítra a to ještě není jisté, ježto by mohlo zapršet (???). Podotýkám, že léto bylo jedno z nejteplejších za posledních 11 let a deštník jsem potřebovala až začátkem září.

Bavíme se tu o desetiminutové záležitosti (zabalení stanu). Pokud by ji dostal na starost jednoruký postižený a podnapilý, tak maximálně patnáctiminutové. Kolem se povalovala spousta volného personálu, co se znuděně ploužila sem a tam, nebo shlukovala do hloučků, kde spokojeně tlachala. A naším úkolem bylo čekat do druhého dne na telefonát, abychom si pro nový stan mohli znova přijet.

Neozvali se a naštěstí nepršelo, takže muž lehce napruženě zavolal, jak to teda vypadá. Prý pršelo. To se mohlo stát leda za předpokladu, že paní prodavačka se praštila o roh stolu, upadla, přiběhl pejsek, nadzvedl nohu a udělal na ní loužičku. Ten den se totiž na obloze neobjevil ani mráček a obchod byl od nás necelou čtvrthodinku autem. Ondra poté bez okolků oznámil, že za hodinu a půl si pro něj přijedem. Malá noční můra ale ještě neskončila.

Ač léto tu bylo krásné, přece jen párkrát sprchlo a ve stanu evidentně v důsledku křivého travnatého povrchu stála loužička vody, ze které moudrá prodavačka nejspíše usoudila, že pršelo. Plášť byl navíc epesně pokaděný od ptáků. No tipněte si, myslíte, že se obtěžovali obětovat minutu svého života a plášť nebo vnitřek setřít? Ano, hádáte správně, neobtěžovali.

Jelikož jsme chtěli stan zkontrolovat, na nejbližším plácku jsme jej po nákupu znovu rozbalili. Ptačí hovna. voda a smrad rozmachtaný i tam, kde být vůbec nemusel. Oba jsme byli vytočení jak turbíny. Nejvíce mě však dodnes děsí ta jejich pokladní, od pohledu špatně snášenlivá vůči cizincům, jejíž hraný sluníčkový úsměv by nedokázala nacvičit sebevyspělejší cirkusácká opice.

Jestli mi něco na tomto “zaovčeném” ostrově vadí, tak jsou to tyto vlastnosti:

1. Vyřídit požadavek jim to hrozně dlouho trvá.
2. Jsou to čuňata.
3. Neřeknou vám věci na rovinu, jak se mají. Místo toho z nich lezou nasládlé nebo rádoby soucitné kdákance, které nemyslí ani upřímně ani vážně. Mám pro to vlastní definici, že jsou tu experty na servírování hoven obalených v čokoládě.

Nebudeme spoléhat na mobilní signál, 3G, veřejné WIFI a podobné srandy

Aby bylo jasno, Snowdonia je národní park, takže co? Signál je tu mizerný, až žádný. Proto neváhejte a v prvním krámku si kupte papírového turistického průvodce neboli mapu, či si stáhněte offline průvodce. V UK nemáte takové krásné značení pro turistiku jako u nás. Prostě hodíte batůžek na záda a jdete.

Vracíte se tu k prapůvodním dorozumívacím prostředkům – mezilidské komunikaci. Přímo v přírodě je větší pravděpodobnost, že si pokecáte s ovcemi než s místními. Poměr těch bílých kudrnatých přežvýkavců na jednoho Welšana je podle mě asi tak tisíc ku jedné. A ten jejich jazyk bezpochyby vznikl přímo z Ovčiny = už jen při snaze něco přečíst leda tak beznadějně zabékáte.

Zase si koupíme gril na jedno použití

Ideální způsob, jak si efektivně a příjemně užít večeři po celodenním plahočení mezi ovcemi. Dokážu si však použití tohoto jednorázového grilu představit i během pikniku v parku. Gril zakoupený v Tescu měl zezadu i český návod, takže se dá koupit i u nás. Jednoduše zapálíte, necháte rozhořet uhlíky, ogrilujete potravinu, sníte potravinu, gril vyhodíte a omluvíte se přírodě za ten smrad i těžko recyklovatelný obal, který vás vyšel v přepočtu na nějakých šedesát korun.

Dali jsme si parádní hovězí a druhý den grilovaný hermelín. Také jsme ogrilovali houby, což byl Ondrův nápad a bylo to vynikající. Mají tu všehovšudy jen dva druhy hub v prodeji. Angličani houby nesbírají, takže houbaři ocení poměrně hojný výskyt volně rostoucích hub, které nikdy neskončily na pánvi v podobě smaženice. My taky houby nesbíráme, protože já poznám leda tak žampión, hřib a holubinku. Ogrilovali jsme i zeleninu (můj nápad), ale zapomněla jsem si vzít koření, takže to bylo pěkně hnusný.

Tolik k mým zkušenostem. Příběh, jak jsme se pro změnu drápali po vrcholcích Walesu a jak jsem na tom s hledáním práce, si budete moci vychutnat zase příště. Tak zatím ahoj!