Servírované Cuvé v Morgalu z bíleho vína bylo epesní a jídlo také chutnalo skvěle. Co si ovšem nejvíc pamatuji, že  obsluhující číšník (dá-li se tak ta napůl éterická bytost nazvat) neměl svůj den. Už při příchodu se mu z tácku rozkutálely skleničky. Pak zapomněl na mé objednané jídlo.

S upřímnou omluvou mi jej později přinesli. Na závěr když sbíral nádobí z našeho stolu, spadl mu na zem příbor. Jak se pro něj v rychlosti ve své nervozitě sehnul, zapomněl na druhý stůl vedle a prásk ho chudáka do hlavy. Vykládám to, protože jsem tajně doufala, že se to děje jako důsledek nekonečného okouzlení naším šarmem a díky mým 7.5 lg navrch. Jeho více zkušený a méně éterický kolega nám na cestu zabalil oblíbenou limonádu ZON. Mně malinovou a Niky oranž, protože modrou Lagunu k jejímu hlubokému zármutku neměli.

Rozhodly jsme se, že si cestu do dalšího baru osvěžíme odvážnými selfie se ZONkou. Vznikla tak série zcela nepublikovatelných fotek, jež by mohla nést název „Limonáda ZON v krásách večerního Brna“. Pod tím samozřejmě fotka jak Nikol pozuje na hromadě sutin nebo já u rozmlácený telefonní budky. A naše oblíbená ZON – matný odlesk dětství.

V průběhu dalšího profesionálního záběru u oné rozbité telefonní budky jsem periferním viděním spatřila, jak se k nám blíží postava v ne příliš padnoucím, o pár čísel větším koženém kabátu, a to v doprovodu malého psa. Pán se s námi dal do řeči a začal nám vysvětlovat, proč je ta budka takhle rozbitá. Prý tam nějaký duševně slabší jedinec dal trochu silnější rachejtli a střepiny letěly do všech stran. Bylo to kolem Vánoc a naštěstí se nikomu nic nestalo, avšak dle jeho slov tento čin hraničil s teroristickým útokem.

„A vy tu budku jinak používáte?“
„Nene, já mám mobil“.

Standa se pak rozpovídal ještě víc. A protože byl milý, pozorný, moc nesmrděl a neříkal hlouposti (chvíli dokonce mluvil i obstojnou angličtinou), pozvaly jsme ho, ať si jde s námi někam sednout. Bylo navýsost zajímavé pozorovat jeho reakci. V Brně asi nebude úplně běžné, že by dvě mladé (a samozřejmě hezké) holky zvaly bezdomovce na drink. Standovi se rozsvítila očička jak vánoční stromeček a záhy posmutněl, že ho taky né všude pustěj. „Nebojte, to zvládnem“ a vyrazili jsme po hlavní ulici směrem k nádraží .

V ten okamžik se stal naprosto vděčným průvodcem Brnem, jak jsem ho dosud neznala.  Vtáhl nás do svého světa než jsme stačily říct švec.  Barvitě líčil, kdo tu co vlastní a jak se tu se všemi zná. Obloukm se vyhnul protijdoucímu „kolegovi“, který vedl boxera.

Popisoval, jak mu někteří lidé dělají naschvály a jiní zase pomáhají. Nezapomněl vychválit místo, kde mu dávají každý den jídlo zdarma. Zavedl nás k jednomu z hladových okének, kde prodávali pizzu a burek. Sotva jsme se přiblížili do viditelné vzdálenosti, začal nadšeně halekat „Nazdár klucí, koukejte koho tu mám. Holky mě pozvaly na drink, tak snad mě neznásilněj haha“. My jsme taky udělaly zdvořilé haha, zamávali si a pokračovali jsme dál.

Míjeli jsme také jeden strip bar, kde náš průvodce nadšeně ukázal na napůl obnažené holky na billboardu: „Tyhle holky já znám, jsou moc hodný a fajn. Jejich majitel si je taky pěkně hýčká a kupuje jim drahá auta.“

„A byl jste někdy uvnitř?“
„Propána, co já bych tam asi tak dělal. A navíc znám i tu ochranku a to jsou vám pěkně ostří hoši, takové jen tak nepotkáte“.

S Nikou jsme na sebe pokývaly, že příště určitě na takové místo musíme zajít. Mohl by to být docela zajímavý zážitek.

Standa nám také ukázal vchod do své „slůje“ poblíž Římského náměstí. Byl překrytý kusem papundeklu. „Tadyhle já mám teplo, umyvadlo, záchod a dva spacáky. Hřeje mě i pes. Bydlím tu se souhlasem majitele, ale lidi stejně na mě volají policii. Naštěstí mi jeden státní zástupce dal svou vizitku a řekl mi, že až na mě zase přijde policie, mám jim tu vizitku dát, ať se obrátí na něj. Od té doby mám svatý klid. “

Jeho pes kolem nás nadšeně celou dobu pobíhal, měl nasazený košík, protože byl na volno. Svého psa pravidelně očkuje a krmí poměrně drahými paštikami z drogerie DM. Granule mu prý ten čtyřnohý společník nežere, takže ho to stojí majlant.

Kousek od jeho „bydliště“ je jeho oblíbená Putyka u Míka, kam nás vzápětí vede. Sestupujeme dolů, v hospodě skoro nikdo není. Jen si letmo vzpomenu jak Nice na začátku našeho večera říkám „Hlavně nepůjdem někam, kde je zahuleno“. A samozřejmě jsem skončila v klasickým pajzlu. Říkám tomu vesmírné naschvály. Naštěstí tenhle patří mezi ty příjemnější.

Objednáváme si bílé rozlévané víno. Třikrát. A vodu taky třikrát. „Já vám ráda kohoutkovou donesu, ale prosím Vás kdyby přišel takový vysoký pán, raději tu vodu schovejte, nechci mít problémy“ odpovídá barmanka typicky nakřáplým hlasem, který mohou mít pouze lidi, co dlouho kouří nebo ještě déle dělají za barem.

„Nebojte se, pan majitel je hodný člověk! A jaký je to fešák! Ne abyste se mi do něj holky zamilovaly!“ odvětí Standa a vzápětí začal vyprávět, jak rád píše. Texty pro písně a básně. Neváhal nám předvést svůj um. Jak vypravěčský, tak i autorský. Kdyby měl vlastní blog, strčil by leckoho do kapsy. Mě určitě. Tvrdil nám, že vydal i knihu, ale netuší kde je jí konec. Chceme mu založit blog, který by mu mohl pomoci. Má spíše odmítavý postoj. Po chvíli však navrhl, že nám však rád leccos sepíše, potřebuje však blok a tužku. (Bohužel jsem už druhý ani třetí den Standu v centru nezastihla.)

„Můj otec byl ladič pián. Ale byl to víc pijan než ladič“, pokračuje. Vykládal nám i o svém dětství, které bylo patrně již smutnou předzvěstí jeho osudu. Padla slova o týrání i útěcích. Ta záhy zahnal opět pěknými slovy o textech a i hudbě. Začal zpívat valašskou lidovku. Odměnily jsme jej upřímným potleskem a pes z toho po nás nadšeně skákal.  Pokaždé když spustil přednes, byl jeho obličej plný prožitku dle toho o čem zrovna zpíval nebo recitoval. V jeho očích pak člověk spatřil všechnu bolest, ale i radost světa. Ptám se, kde se to naučil, tak mi povídá: „Lidovku se nedá naučit, s tím se musí přece člověk narodit“.

Náš milý společník měl hodně roztěkanou mysl, utíkal od tématu k tématu. Ta moje se kvůli tomu chvílemi cítila jako klubko, s nímž si pohrává kočka. Chvíli se kutálela tamhle, zpět a pak na druhou stranu. Některé věci ve výsledku nedávaly moc smysl. Otázkou asi navždy zůstane, co z vyprávění byla pravda. Však si každý můžeme své vyprávění trošku přikrášlit, ale život.. ten nejspíš na ulici patrně plyne úplně jinak.

Hodina pokročila a barmanka se nám omluvila, že bude za chvilku zavírat, avšak ještě než to tu poklidí, můžem tu zůstat. Zaplatíme a Standa jí poprosí o cigaretu, tak mu jednu dá, tu poslední. Za chvíli dostane chuť na další, tak vytahuje krabičku plnou nedopalků, ze kterých vysypává zbytky tabáků a ubalí si novou. Sleduju, jak svými špinavými prsty smotává novou cigaretu.

Mezitím se mezi dveřmi ukáže mohutná silueta, Niky začne schovávat jednu nedopitou skleničku. Standa radostně zamává, ukáže na nás a povídá „tuhle jsem ti přivedl zákazníky“. Majitel se na nás usměje, převezme tržbu a vytratí se do tmy. Vycítíme, že je čas jít.

„Nechcete pivo? Ja pivo nepiju, nechutná mi a tuhle mi kluci na ulici dali tohohle lahváče“, vytahuje ze své tašky láhev Plzně. Niky jen zakroutí hlavou, tak jej dáváme barmance. Má radost.
„Víte co nemám to rád, vždy když si dám pivo, můžu se z toho zechcat“ povídá
„však proto si ho otevřu až doma“ opáčí barmanka.

Před hospodou Standovi říkáme o číslo. chceme jej ještě jednou ukecat, aby nám sepsal nějaké své básnické texty, co si nosí v hlavě. Začne hledat telefon, ale nemůže ho najít. Ptá se jestli si ho nedal v putyce nabíjet. Nedal. Něco mi napovídá, že ten telefon patrně stejně nemá. Nevadí. I tak to byl fajn večer.

Na závěr jsem si u onoho hladového okýnka dala pizzu. Už mu neřeknu jinak než „U Standy“.

Poznámka bokem: za celý večer si neřekl ani o korunu. Jestli ho potkáte, dejte mu prosím za mě blok a tužku. A nějaký ten drobný peníz na paštiku pro jeho psa. Díky.