Oceán smutku

Klečela sklíčená na zemi, opřená o lokty, hlavu schovanou v dlaních. Z očí jí tekly slzy proudem, zatímco cítila tíživou bolest na prsou. Přes den se snaží být silná. Tváří se, jak má věci pod kontrolou. Sama sobě se vysmívá. Sama před sebou se totiž celé dny schovávala.

Je těžké vidět se tak zlomenou. Tak vyčerpanou. Tak nešťastnou. Vidět to znamená spatřit a přijmout to obrovské selhání. Když na něčem usilovně pracujete mnoho let a pak se vám to lusknutím prstů zhroutí před očima, nezbude nic než oči pro pláč.

Faktem je, že od rozchodu nemá pod kontrolou nic. Faktem je, že po devíti letech se cítí šíleně osaměle. Že ji nikdo večer neobjímá před spaním a nikdo jí nedává pusu na dobré ráno. Faktem je, že polovina postele zeje prázdnotou a nikdo už nešeptá do vlasů slova lásky.

Faktem je, že čím více partnera máte rádi, tím více rozchod bolí.

Můžu si hrát na co chci, můžu se radovat z nabyté svobody, můžu se těšit na nové začátky i na to neznámé, co přijde. Jenže je to těžké, když máte srdce rozbité na tisíc kousků a není dne, kdyby se některý z těch kousků občas do vás nezařízl a nezabolel.

Jediné, co víte je, že nemá smysl se otáčet a snažit se vrátit v čase. Nejde to. Už nikdy by to nebylo jako dřív. Žádný nový den není stejný jako ten předchozí, i když se v mnoha ohledech tak strašně podobají.

Zlomit někomu srdce je strašně jednoduchá a rychlá záležitost.

Co je mnohem horší a těžší, je ten ozdravný proces poté. Věřím, že je to podobné jako s běžnou zlomeninou. Nejprve přijde šok. Posléze uvědomění a bolest. Nakonec hledáte způsoby, jak si od bolesti ulevit a nezbývá než čekat a doufat, že to sroste, jak má.

Jediný lék je čas a snaha si to nezhoršovat. Tak jste třeba víc v kontaktu s rodinou, s přáteli, se svými chlupatými miláčky… trávíte více času pojídáním čokolády, plkáním na sociálních sítích, anebo hledáte útěchu u neznámých lidí. Jenže faktem je, že ta zlomenina tam na pozadí pořád je a pořád bolí. Bolet to bude ještě nějakou dobu a čím více ji budete potlačovat, tím intenzivnější bude později výbuch. Ono si to vždy najde cestu ven.

Vždy jsem potřebovala, aby tu pro mě někdo byl. Ten někdo mi byl v životě nejen partnerem, ale i průvodcem. Dodával mi pocit bezpečí a neměla jsem pak z ničeho strach, protože jsem věřila, že není nic, co bychom nezvládli. Dovedla jsem se o sebe postarat, ale potřebovala jsem vždy mít svého ochránce, který mi v případě potřeby hodil záchranný kruh.

Teď najednou musím plavat sama. Učím se to. Dost často se v tom plácám, jsou i dny, kdy doslova tonu. Utápím se i v pochybách o správnosti svých rozhodnutí, ale pomalu nabírám dech a znovu to zkouším. Snažím se někdy tak moc, že se z toho akorát ještě více topím.

Dnes tu však klečím, nehty zaryté do země, chci všechnu bolest vykřičet do světa. Zmůžu se jen na několik mohutných vzlyků. Dnes ani neplavu a ani se netopím. Nechám se jen unášet na hladině oceánu smutku.