Rodiče mě poprosili, ať vyklidím svůj pokoj, protože chtějí provést doma nějaké změny a já už tam prakticky 10 let nebydlím. A tak jsem se pustila do velkého třídění a vyklízení. Objevila jsem spoustu pokladů. Nad spoustou z nich jsem se nostalgicky usmála, aby následně skončily ve velkém pytli na odpadky. Mezi věcmi byla i hromada různých zápisků a také milostných dopisů i přáníček, které jsem dostala. V jednom ze svých deníků jsem objevila dopis svému budoucímu já. Než přistál s celým deníčkem v koši, vyfotila jsem si ho a rozhodla jsem se, že si dopis uložím sem. Na památku a taky proto abych si připomněla, jak nevyzpytatelná cesta života je.

Klečela sklíčená na zemi, opřená o lokty, hlavu schovanou v dlaních. Z očí jí tekly slzy proudem, zatímco cítila tíživou bolest na prsou. Přes den se snaží být silná. Tváří se, jak má věci pod kontrolou. Sama sobě se vysmívá. Sama před sebou se totiž celé dny schovávala.

Brzy to bude jeden rok, co jsem přešla do režimu online výuky díky Covidu. Něco takového, jako je výuka na nástroj v online režimu, jsem si nikdy neuměla představit. Byla jsem vždy zarytým zastáncem lekcí, kde je učitel i žák přítomen v jedné třídě. Doba mi však nedala na vybranou. Po roce v online režimu jsem schopná zhodnotit, co mi tento přechod vlastně dal, respektive co všechno jsem musela zvládnout. Za sebe mohu říct, že výuka online je mnohonásobně náročnější takže bych chtěla vyvrátit mýtus o tom, jak mají učitelé vlastně pohodu, když učí z domova. A s čím jsem se teda musela poprat?

Dnes mě doslova cvrnkla do nosu jedna reakce na Twitteru nejmenované paní, která řešila zavřený hotel z důvodu Covid-19. Udělala předplacenou rezervaci a přišla o peníze. Došlo mi, že v této době je patrně zákaznický servis mnohých společností vytížen více než kdy předtím. Možná s tímto článkem jdu tak trochu s křížkem po funuse, ale zákaznická podpora je věc, co bude vždycky existovat a je podle mého názoru užitečné znát pár tipů, jak se s ní lépe popasovat.