Můj Vltava Run 2021

Vrcholem mé letošní nevydařené běžecké sezóny měl být maraton v Berlíně. To by mi ale můj fitness trenér Zdeněk nesměl vyprávěl o Vltavě Run. Dost se mi ten závod z jeho popisu líbil. Osud tomu chtěl, že jsem nakonec závod i odběhla. Pamatuji si ten okamžik, kdy mi Zdenda volal, protože jim odpadla jedna běžkyně. Cítila jsem obrovské nadšení, poctu, vděk a zároveň i trochu obavu, abych tam neudělala nějakou ostudu. Když jsem se pak později na svém laptopu podívala na přidělené trasy, málem mě trefil šlak.

Myslím, že kdybych ty své úseky viděla před tím, než jsem zcela zaslepeně potvrdila svou účast, na ten závod by mě nikdo nedostal, ani kdyby tam běžel opravdovej Brad Pitt. Jenže teď už jsem na to kývla a tak nezbývalo nic než čelit krutému osudu. Vltava Run totiž překvapivě není pohodový běh po rovné cyklostezce podél Vltavy. Já například při svém běhu na Vltavu nenarazila ani jednou. Spatřila jsem ji až na naší poslední předávce v Kamýku, kde se Alča a #tensknirem šli do Vltavy zchladit.

Přípravy

Dobrý kapitán je základ

Základem dobré přípravy je, že jste ve WhatsApp skupině s ostatními, kde to srší vtipy a užitečnými instrukcemi k závodu zároveň. Štěpánka, coby kapitánka, tohle měla skvělé zvládnuté. Když jsem se oficiálně stala součástí týmu, neváhala mi obratem zavolat s odpovědí na mé dotazy, podpořit a uklidnit. Její motto bylo:

“Jdeme si to tam všichni užít, ne se zrakvit”.

Nemohla jsem si přát lepší kapitánku, bylo o nás prostě neuvěřitelně láskyplně postaráno, za to jí patří obrovské díky. Když se dostanete do týmu, kde obecně vládne naprostá pohoda, tak to má ve výsledku neskutečně pozitivní dopad na jednotlivce. Nakonec moje nervozita byla spíše spojená s nadšením a strachem z neznáma. Nevěděla jsem do čeho jdu a neuměla jsem si to dost dobře představit. A bylo to nakonec skvělý.

Co jsem si zabalila

Dle přesných instrukcí jsem si zabalila:

Troje běžecké oblečení na jednotlivé úseky
Dvoje boty (stačily by nakonec jedny, ale kdyby pršelo a já promokla…)
Náhradní běžecké kalhoty (kraťasy kdyby bylo moc teplo)
Náhradní běžecké tričko
Ručník
Kosmetika (krém, kartáček s pastou, tonikum, sprcháč, deodorant, Alpa, Bepanthene na odřeniny)
Toaleťák (nepotřebovala jsem), Vlhčené ubrousky (použila jsem překvapivě jen jednou)
Čelovka
Suplementy jak kdo má rád (BCAA, tablety v průběhu běhu, magnézium)
Jídlo (proteinové tyčinky, oříšky
3 litry vody (a další litr jsem si dokupovala, tekutiny jsou prostě základ, byť jsem chodila na záchod velice často :D)
Spoďáry, teplé ponožky
Mikina s kapucí
Powerbanka, zásuvka na USB kabel na telefon
Plavky (a využila jsem je!)
Respirátor

Co jsem táhla zbytečně:

Hydratační vestičku (měla být na večerní náročny úsek, ale nebyla potřeba, byla jsem dobře hydratovaná před během a po)
Alpu (Bepanthene na odřeniny stačil)
Jedno triko s dlouhým rukávem navíc (kdyby byla echt zima)
Jedny šortky navíc (kdyby bylo echt vedro)
Toaleťák (ale to bylo I štěstí, že jsem ho nepotřebovala)

Taška přes rameno byla poněkud velká a těžká. Příště bych vzala nějakou menší a baťoh s vybranými věcmi zvlášť (konkrétně s tyčinkami, vlhčenými ubrousky, krémem a powerbankou), protože jsem si kolikrát v průběhu připadala jak králík Bobek, co tahá náhodné věci z klobouku. Vše jsem měla uvnitř roztříděné do igelitek tak, abych se v tom lépe orientovala, ale hrabošení jsem se stejně nevyhnula. Tím chci říct, že jsem musela hodně vystoupit ze své komfortní zóny, protože tohle není zrovna věc, kterou bych si v průběhu závodu užívala. Jak řekl Zdeněk:

“Ten víkend žiješ v tašce”

Cesta do Zadova

V pátek po poledni jsem nasedala do auta s kapitánkou, jejím asistentem a řidičem Radkem, o kterém jsem zjistila, že mu to nejen parádně běhá, ale je to i instagramová hvězda, kterou v běžecké komunitě zná každý druhý. Už když mě vyzvedávali, měli úsměvy od ucha k uchu. Moje taška byla samozřejmě ze všech největší a nejtěžší, ale naštěstí to nebylo nic vážného, protože se auto i přes tunovou váhu mé tašky a mého zadku v pohodě rozjelo.

Cesta byla hezká, stav vozovek přijatelný s ohledem na rychlost budování a rekonstrukcí silnic v naší zemi. Jakmile jsme se dostali na území Šumavy, a auto začalo zdolávat úseky půvabných serpentýn, tak jsem si vzpomněla na to, že na takové cesty si mám brát Kinedryl. Udělalo se mi totiž z těch zatáček a neustálého stoupání a klesání trochu špatně. Tak jsme si dělali z toho srandu, že se tam Ráďovi pobleju a půjdu dál alá největší předávka v dějinách Vltava Runu. Naštěstí jsme to všichni zvládli ve zdraví a v Zadově si vyzvedli startovní číslo.

PROTIP #1:

Teď vám dám jeden užitečný tip pokud byste v budoucnu zvažovali, že si chcete zkusit tento závod zaběhnout. Pokud nemáte dobrou a pohodlnou reflexní vestu na noční běh, můžete si na startu zapůjčit noční neonový kšíry. Pak totiž nedopadnete jako náš tým. Vypadali jsme jako pracovnící VPP (veřejně prospěšných prácí). Já se nočním během ve vestě oficiálně pasovala na pravou Mostečandu. Nejvtipnější na tom je, že jsem vždy tajně toužila být zvěčněna na nějakém oficiálním účtu závodu, ale že se mi to splní se vzhledem technických služeb města Most, tak to jsem nečekala ani v nejmenším:

View this post on Instagram

A post shared by Vltava Run (@vltavarun)

Naše auto zaparkovalo u penzionu, kde jsme spali první noc před startem, samozřejmě jako první. Zatímco jsme se ládovali pizzou v hospodě Hamajda (no fakt se to tam tak jmenovalo), brzy se objevil druhý vysmátý tým Miloše Škorpila. Už dlouho jsem neviděla tak sehranou čtyřku běžců. Jeden by si skoro myslel, že to byla různovaječná čtyřčata.

Zbýval už jen třetí tým (říkala jsem jim tajně “hvězdy z Ústí”), který sice dorazil jako poslední, ale nenechali se nijak zahanbit a někteří bez problému dohnali pivní manko s ostatními. Každopádně už na pohled to byli sympaťáci, takže vidina společného víkendu mě tak neděsila (nejsem na trávení volných víkendů s neznámými lidmi poněkud zvyklá).

Bylo nás tedy dvanáct na 36 úseků a celkových 360 km. Každý z nás běžel tři úseky, jedno auto vždy mělo čtyři běžce, kteří běželi úseky po sobě a pak přišlo na řadu další auto. Naše auto navíc mělo řidiče takže nás bylo celkem pět. Dostali jsme od kapitánky instrukce a brzy na to se rozloučili s tím, že se ráno všichni zase sejdeme na startu a uděláme společnou památeční Hujerovic fotku. I když jsem byla k smrti unavená, nadšením jsem nemohla usnout, což je ale u mě úplně normální.

Náš start na Vltavarun 2021

Ráno jsem vstala přibližně stejně jako Alča, která spala vedle v pokoji. Alča byla nalehko a já navlečená jak eskymák, tak jsem jí řekla o nepříznívých venkovních podmínkách, o kterých mě informovala nejmenovaná aplikace (zima, pět stupňů). Nicméně byla polovina září a jakmile se Slunce vylouplo na obzoru, okamžitě se oteplilo. S Alčou jsme byly připravené jako první. Za chvíli se objevil tým Škorpilova čtyřčata, co zároveň do auta i nasedli a odfrčeli na start.

Pak se objevil druhý tým kapitánky Štěpánky, jejího asistenta Zdeňka, Peti S. a Radka. Taky záhy odfrčeli. Velice rychle na to přikvačil zbytek našeho týmu. Láďa (náš řidič) optimisticky nadhodil, že budeme sledovat druhý tým. Jenže než jsme se všichni natlačili do auta, tak druhý tým zmizel za zatáčkou. Naštěstí žijeme v moderní době a tak jsme se na start dostali s pomocí navigace. Ostatně navigace v autě byla náš velký pomocník během celého závodu.

Hujerovi na startu, za osm minut to vypukne :))

První úsek

Na startu jsme udělali tu památeční Hujerovic fotku a první běžec našeho týmu Zdenda brzy na to (v 7:20) běžel brázdit lesy a luka Šumavy. Vyrazili jsme na další předávku, kde jsem měla startovat já jako druhá. Nějak se stalo, že jsme jeli po blbé cestě (což, jak se později ukázalo, nebylo poprvé a ani naposledy), kde jsme proti nám viděli funící běžce, jak si to šinou do kopce. Tak jsem zjistila, že tohle bude můj úsek. Jelikož se jednalo o poněkud kopcovitou trať, začala jsem vydatně sprostě klít. Ty auta na předávku podle mě jezdí jinudy i proto, aby se běžci dopředu nestresovali, kudy poběží. Když totiž člověk vidí tu trasu v reálu, tak je to mnohem horší než obrázku. Něco jako online seznamka.

Borová Lada -> Lipka

View this post on Instagram

A post shared by Anna Filkukova (@friendlyanna)

Nakonec jsem po vystartování zjistila, že ta část po silnici je vůbec nejjednodušší. Když se člověk dostal do lesa, tak tam teprve následovala ta pravá sranda. Vydrápala jsem se konečně na pevnou cestu a jala se dohánět ztracený čas. Bez ohledu na náročnost trasy to byla krásná a rozmanitá cesta. Tu vůni hlubokého lesa po ránu si pamatuji ještě teď. V hodinkách jsem měla zapnutou nahranou trasu přímo z oficiálního webu a ukázalo se, že se trasa ne úplně shoduje se značením podle kterého jsem běžela (byla tam špatně jedna odbočka, která však na konci vedla na tu samou závěrečnou cestu). Po doběhnutí jsem předala štafetu Daliborovi, v autě se rychle převlékla do suchého a jeli jsme na další předávku.

Po Daliborovi byla na řadě Alča, která doběhla do Lenory a tam bylo parádní koupání v potoce. Normálně otužování nemám moc v lásce, ale tohle otužování patřilo vůbec k nejlepším momentům. Voda byla ledová, ovšem po běhu to byl balzám na tělo a duši. Jelikož jsme si odběhli svůj první úsek, následoval volný program takže jsme se hned po koupačce jeli najíst do restaurace na Lipně. Navštívili jsme i Škorpilova čtyrčata, kde jsme si dělali srandu, že hlavní Milošův pohon je Lovečák, který spokojeně ukusoval. Jaképak suplementy! Tento tým byl vůbec taky zábavný, obzvláště jejich startování “na trakaře”.

Poslední tým ještě nepřišel na řadu a tak nás po celou dobu na WhatsApp zásobili fotkami. Nejprve ze snídaně a pak někde z hospody. Alča to shrnula hezky:

Furt jen “žerou” a to ještě ani nevyběhli.

“Žrali” jsme ale tak nějak pořád všichni a timeline ve WhatsApp byla chvilkama těžký foodporn, zde jen malý náhled:

Alča navíc přišla se skvělým nápadem, že s každým v týmu, kdo zrovna doběhl, se udělal chvilkový rozhovor (cca 20 vteřin) a tak jsme si sdíleli dojmy po doběhnutí trasy. Nakonec se to ale úplně zvrhlo a sdíleli jsme si společně všechno možný od překážek na trasách až po ranní vzájemnou buzeraci Škorpilových čtyřčat při čištění zubů. Zkrátka pohoda celé akce stříkala ze všech stran.

Druhý úsek (večerní běh)

V Rožmberku (tam začínal náš druhý úsek) jsme našli skvělý strategický místo na trávě u řeky a kousek od benzínky. Jelikož jsme měli ještě trochu času do startu naší druhé etapy, využila jsem příležitosti a na chvíli se vyplácla k dvojci, která se zodpovědně posilovala plechovkou Ginu na nadcházející večerní běh:

Nejhydratovanější členové týmu celého závodu :D

Než jsem stihla spokojeně v té trávě usnout, rozpršelo se. Byl to jediný moment, kdy nám během celého našeho výletu trochu zapršelo, pokud nepočítám čekání v cíli. Jinak počasí vyšlo skvěle. Naštěstí nepršelo dlouho a brzy jsme šli vyprovodit Zdendu na další předávku. Ještě předtím jsme si zašli do kavárny, kde si někteří dali kafe na posilněnou na noční běh. Zdenda vyfasoval tolik populární reflexní vestu VPP. Ostatně, jak jsem si sama ověřila, běhat v této bezpečnostní vestě, která patři do povinné výbavy každého auta, je za trest. Přinejmenším je to nepohodlné, strašně umělé a divně to šustí. Takže se vracím k té radě, co jsem zmínila na začátku článku – pořiďte si na noční běh ty reflexní kšíry.

Rožmitál na Šumavě -> Věžovatá pláně

Po Zdendovi jsem následovala já. Startovala jsem z Rožmitálu na Šumavě a užila jsem si nejen krásné stmívání, ale i poněkud brutální stoupání. Cesta to byla ovšem okouzlující, užívala jsem si odraz zapadajícího slunce na pastvinách zatímco se údolí zahalilo do večerního oparu.

PROTIP #2:

Sotva jsem vyběhla na kopec, už mě zastihlo šero a přede mnou bylo pro změnu dlouhé klesání. Tady se dostáváme k další užitečné radě. Pokud absolvujete noční běh, ujistěte se, že máte kvalitní čelovku. Ukázalo se, že ta moje čelovka je dobrá leda tak na hledání starých hraček na půdě. Tempo jsem tedy přizpůsobila možnostem, protože lesní cesta byla přirozeně plná výmolů. Běhat ve tmě v lese bylo pro mě dobrodružné až až.

Na úseku jsem potkávala hodně lidí. Respektive dost mě jich hodně předběhlo, ale už jsem si na to z prvního úseku zvykla. A to prý málokdy někoho potkám, haha. To bych asi nesměla běhat tak pomalu. Druhý úsek jsem doběhla a byla jsem ráda, že jsem ráda. Hned jak jsem doběhla, jeli jsme na další předávku, protože některé ty úseky byly vesměs udělané tak, že tam člověk stihl tak akorát dorazit.

V průběhu druhého úseku jsme se take zabývali tím, kde strávíme noc, respektive těch pár hodin, které nás dělily mezi koncem naší druhé a začátkem poslední etapy. Alča vybrala skvělý místo v jednom kempu, kde byl velký stan s čistými postelemi a byly tam sprchy s teplou vodou. Jen já samozřejmě vlezla do sprchy, kde tekla pouze studená, ale jelikož jsem měla trénink z dnešního potoka, tak jsem to nějak zvládla. Odtud jsme pak měli rovnou vyrazit na poslední úsek. Podařilo se mi dokonce na chvíli usnout, i když moje hodinky ukazovaly naprosto mizerné hodnoty.

Poslední úsek

Vstávali jsme s dostatečným předstihem, ale pak se stalo, že se v autě pobláznila navigace a měli jsme co dělat, abychom naší ranní předávku stihli. Že jedeme příšernou oklikou a nestíháme si všimla samozřejmě Alča, hned spustila záchrannou akci a začala navigovat správnou trasu. Myslím, že fanoušci Rychle a zběsile by nám tu noc záviděli. Já s láskou vzpomínala na první den a cestu na Šumavu, protože to byl oproti tomuto čajíček. Bylo mi po této ranní rychlé jízdě hodně špatně.

Kostelec nad Vltavou -> Klučenice

Ač byla poslední trasa patrně nejhezčí ze všech, ranní nevolnost v kombinaci s celkovou únavou si vybírala svou daň a já si nepřála nic jiného než ať už to mám za sebou. Jako naschvál ta cesta byla nejvíce dobrodružná. Na chvíli jsem se zasekla u potoka, kde jsem složitě matematicky počítala, jak se dostanou na druhou stranu, aniž bych si namočila nohy, abych vzápětí své růžové tenisky obalila v krásně tekutém bahně. Musela jsem se smát.

Byla to pro mě pak velká úleva, když jsem doběhla poslední část. Nejraději bych v tu chvíli někam padla a spala jako špalek. Naštěstí bylo dost času, abych se stihla hned po doběhnutí převléknout, protože jsem při svém posledním běhu snad vypotila i choleru, kdybych nějakou měla.

Poslední předávka

Vypustili jsme Dalibora jakožto posledního běžce našeho týmu a vyrazili do Kamýka nad Vltavou. Bylo něco po osmé ráno, což byl původně čas, kdy jsem měla startovat já, ale celé se nám to povedlo značně posunout. Alča přišla s nápadem, že půjde sehnat Daliborovi točené pivo, protože on točený pivo rád. Já si div neťukala na čelo, kde asi tak budou mít takhle brzo otevřenou hospodu na takovým maloměstě. Jenže jak se ukázalo, Alča patrně absolvovala školu Čar a Kouzel, protože se po nějaké době nejen objevila s točeným pivem na předávce, ale stihla I v té same hospodě místě domluvit i snídani.Na tu jsme se vydali hned po tom, co se někteří členové našeho týmu vykoupali ve Vltavě.

Provozní té hospody byl moc fajn pán a to, že jsme si tam mohli takhle po ránu v klidu posedět bylo k nezaplacení. Byla to naprosto boží snídaně a jelikož už jsem měla všechno za sebou, na oslavu jsem si taky dala jedno malý. V Kamýku jsme navíc narazili na Zuzanu Hejnovou, kterou jsem já vůbec nepoznala, ale byla neskutečně milá a nechala se s námi vyfotit, tak máme hezkou památeční fotku, kde vypadám jak těhotný klokan.

Cíl

Po snídani jsme zamířili do Prahy. Část skupinky vytuhla už na cestě v autě. Na Braníku jsme pak vybalili zase podložky v trávě a čekali na ostatní. Počasí bylo to odpoledne aprílové. Chvilkami pršelo a chvilkami to pražilo. V okolí byli stánky a hlavně – byly tam masáže! Když jsem se chtěla objednat, už měli jen volné velice pozdní časy. Naštěstí jsme měli v týmu kouzelnici Alču a hodného Zdendu, takže se podařilo domluvit i masáž pro mě, což bylo po tom závodě naprosto boží. Jen bych si přála, aby to bylo víc jak patnáct minut.

V týmových tričkách jsme pak čekali až přiběhne kapitánka. Když se objevila kapitánka, vydali jsme se všichni společně do cíle. Tam jsme kromě společných fotek popřáli Milošovi k narozeninám a k jeho výročí svatby. Kapitánka během víkendu nechala poslat I za tým kytici. Už jsem vám říkala, že jsme měli skvělou kapitánku? Postarala se opravdu o všechny a všechno.

Závěrečné díky

Jak sami můžete vidět, víkendový Vltava Run jsme si opravdu hlavně užili a věřím, že o tom to má být. Tímto ještě jednou moc děkuji celému týmu #stepimekilometry (tak jsme se jmenovali), zejména pak:

Mému trénerovi Zdeňkovi, že mě do toho zatáhl,
Štěpánce jako kapitánce za úžasnou péči a organizaci,
Alče za to, jak dovedla pomoci v krizových situacích týmu, perfektní zorganizovanost a zároveň nezkazila žádnou srandu, k tomu jí dopomáhej Gin,
Daliborovi za šíření pozitivní nálady a všechny ty vtípky,
Zdendovi za příjemnou společnost,
Láďovi za to, že to všechno odřídil a byl oporou celému týmu,
Radkovi za Nutrend pamlsky, a že mě ve zdraví dopravil tam i zpět,
A všem ostatním, že si to taky tak užívali, BYLI JSTE SKVĚLÍ díky!