Mívám dost živé sny, a když na to dojde, ze spaní i mluvím. V horším případě i křičím a hážu sebou. Tuto vlastnost mám údajně po svém dědečkovi, který měl také neuvěřitelně živé sny a noční můry. U něj by se to však dalo ještě vysvětlit tím, že s babičkou zažili hrůzy druhé světové války v podobě koncentračního a pracovního tábora. Ale já? Nic takhle hrůzného jsem v tomto životě nezažila.
Často se zaobírám tím, co bych vlastně měla v životě dělat. Vidím před sebou to, že mi život nabízí neomezené možnosti a já si připadám jako v obrovském nákupním středisku s tím rozdílem, že každá věc je tu naprosto jedinečná a to, pro co se nakonec rozhodnu, ovlivní další průběh mého nákupu. Můj košík, který tlačím na kolech svého potenciálu, mám pořád něčeho plný. Velice ráda zkoumám jednotlivá oddělení. Své možnosti. Začalo to přitom nevinně u regálu mateřské školy, kde mě nejvíce bavilo přesívat hrubý písek na jemný.
Je úterý 7. dubna 2015, 6:45 ráno. Normálně vstávám v 5, ale Ali si potřebovala prohodit směnu. Sama mi kdysi pomohla, tak jsem jí vyšla vstříc, i když jsem z toho nebyla zrovna nadšená. Znamenalo to pro mě vzdát se společné jizdy s Niky a já s ní jezdím ráda. Nakonec jsem ráda, že jsem se mohla trochu prospat, doslova do růžova. Venku je nádherně. Zacvičím si, trochu doma poklidím a vyrážím. V autě si pouštím pomalé balady ve stylu Simon & Garfunkel, okolní zeleň je doslova pastva pro mé oči.
