Začalo to prostým koupením náramku, který měří kolik kroků a kilometrů jsem za den ušla, kolik kalorií jsem spálila a jak jsem se vyspala. Jídlo raději neeviduji, protože se necítím psychicky připravena na sledování přímého přenosu nárůstu mé váhy. Bohužel mi tento náramek nefunguje na 100% takže jsem napsala na zákaznickou podporu tohoto produktu se svým problémem, protože se mi do Ameriky moc volat nechtělo.
Pamatujete na můj poslední příspěvek o Standovi? Má krásnou dohru. O svém zážitku jsem vykládala Janičce, která okamžitě poznala o kom mluvím.
Pověděla mi o tom, jak jej potkali společně se svým přítelem Kubou, když je poprosil o pár drobných na jídlo pro svého pejska. Jelikož mu neváhali něco dát, odměnil je jednou ze svých básní (protože v nich prý viděl hodné lidi, kteří se mají skutečně rádi). Tuto báseň nám toho večera citoval. Vzhledem k bouřlivé ovaci hned dvakrát. A nyní máte tu čest i Vy…
Servírované Cuvé v Morgalu z bíleho vína bylo epesní a jídlo také chutnalo skvěle. Co si ovšem nejvíc pamatuji, že obsluhující číšník (dá-li se tak ta napůl éterická bytost nazvat) neměl svůj den. Už při příchodu se mu z tácku rozkutálely skleničky. Pak zapomněl na mé objednané jídlo.
Netroufám si přesně počítat čas, kdy jsem naposledy něco napsala. Dokážu ale s jistotou říct, že mi to chybělo. Kolikrát mi hlavou proletěl námět na příběh nebo úvahu, ať už jsem seděla v práci nebo byla doma a sjížděla další sérii seriálu. Místo toho, abych si tento fantastický námět někam zapsala, jsem se radějí zahrabala sjížděním sociálních sítí, což je asi největší prokletí, pokud takové věci nemáte pod kontrolou.
