Přiznám se, že jsem nikdy neměla pozitivní vztah k charitativním akcím a dobrovolným příspěvkům. Jen si vzpomenu na ta zvláštní individua vnucující plyšová magnetická zvířátka v podchodech a už se mi dělá mdlo. A nebo fundraisery, na něž hnutí dělají permanentní nábor a zavalují spamem internetové portály zaměřené na brigády i práce, takže si je pak spojíte spíše s jejich zoufalým náborem než smysluplnou činností.
Tak. Pět měsíců tu tvrdnu. Pět měsíců – to je jeden dlouhý semestr. A že to byl pestrý semestr. Nastoupila jsem do školy zvané život. Včera jsem se opět po dlouhé době potkala s Michelle. Povídaly jsme si a miluji posezení s ní, protože si utřídím myšlenky, ač filozofické otázky naplnění existence života spolu rozebíráme v cizím jazyce. Pokaždé, když vyčerpám svůj bublifuk zajímavých myšlenek, je to ona, kdo mi dodá ten správnej jar, co mi dovoluje vyfukovat tyhle moje články.
