AnnaLogy

Anna Filkuková alias @friendlyAnna

K zamyšlení

Jak ze mě online výuka udělala lepší učitelku

Brzy to bude jeden rok, co jsem přešla do režimu online výuky díky Covidu. Něco takového, jako je výuka na nástroj v online režimu, jsem si nikdy neuměla představit. Byla jsem vždy zarytým zastáncem lekcí, kde je učitel i žák přítomen v jedné třídě. Doba mi však nedala na vybranou. Po roce v online režimu jsem schopná zhodnotit, co mi tento přechod vlastně dal, respektive co všechno jsem musela zvládnout. Za sebe mohu říct, že výuka online je mnohonásobně náročnější takže bych chtěla vyvrátit mýtus o tom, jak mají učitelé vlastně pohodu, když učí z domova. A s čím jsem se teda musela poprat?

Vhodné zařízení

První věc byla zjišťování, skrze jaké zařízení budu vůbec učit. Učila jsem nejprve přes svůj Surface, ale vůbec se mi to neosvědčilo stejně jako iPad, a to hlavně z důvodu potřeby manipulace. Když jsem třeba chtěla zabrat na svou ruku zblízka, aby student věděl, co má přesně dělat, se Surfacem nebo iPadem to moc dobře nešlo. Koupila jsem si tak stojánek na telefon. Stojánek se dá snadno polohovat, iPhone lze kdykoliv vyjmout a je na mě při výuce dobře vidět.

Do toho jsem řešila kvalitu zvuku. Díky mé nedoslýchavosti nemohu mít jen tak zvuk z reproduktoru telefonu. Toto za mě vyřešil Ondra, když mi shodou okolností ještě k Vánocům předchozího roku koupil sluchátka Powerbeats na běhání, které našly zásadní profesní uplatnění a nedám na ně dopustit. Stejně tak nedám dopustit na iPhone, který má navíc možnost specifického nastavení pro lidi se sluchovou vadou. Díky tomu mám telefon doslova nastaven na míru mých potřeb.

Poslechové dovednosti

Díky virtuální výuce jsem zjistila, že dost vizuálně lpím na rukou a výrazu interpreta. Protože žáci často připomínali na displeji postavičky Minecraft, musela jsem začít mnohem více zapojovat uši. Dotáhla jsem to tak daleko, že prvních několik měsíců jsem každý den poctivě trénovala uši skrze Functional Ear Trainer, který je zaměřený na rozpoznávání not podle sluchu.

U starších a pokročilejších ročníků jsem také naposlouchávala skladby, a nebo je sama nacvičovala, abych přesně věděla, jak to má být. Přehrávání mi pak pomáhalo i určovat, jak nejpohodlněji zahrát vybrané pasáže. Z tohoto mám velkou radost, protože mám paradoxně mnohem lepší poslechové dovednosti než když jsem ještě studovala na konzervatoři.

Kvalita připojení

Živě si vzpomínám na své začátky. Když přišel lockdown a všichni byli doma, linky byly přetížené. Kvalita připojení v podstatě řídila celkovou kvalitu výuky a bylo to extrémně náročné. Když jsem se pak dostala k internetu s mnohem lepším připojením, okamžitě to pomohlo. Jakmile jedna strana má horší připojení, snižuje se podle mě efektivita lekce minimálně o padesát procent.

Mizerné připojení mne však naučilo, abych se snažila být věcnější a dávala studentům více prostoru, což vnímám pozitivně. Mělo to ve výsledku dobrý vliv na mou Angličtinu i přístup, protože jsem se musela naučit vyjadřovat rychleji, stručněji a přitom stále srozumitelně. Zároveň jsem se naučila dávat dětem více prostoru a trpělivěji čekat na jejich odezvu. Toto jsem začala vnímat až po několika měsících, kdy se obě strany (žák i učitel) adaptovaly.

Sama se dnes kolikrát přistihnu, jak ze sebe něco vysypu a druhá straně okamžitě zareaguje, což mi dělá velkou radost. Dříve totiž trvalo dlouhé minuty než jsme se k něčemu dobrali. To vzájemné propojení žáka a učitele hraje klíčovou roli. Nefunguje samozřejmě u všech (zvláště u malých děti a nových žáků), ale u většiny ano.

Výuka v domácím prostředí a vzájemná synchronizace

Když ještě výuka probíhala ve škole, často si díky mé přítomnosti děti leccos nemohly v chování dovolit, protože byly na půdě školy, nikoliv doma. Lekce ve škole v nich automaticky vzbuzovaly autoritu. Právě ten faktor toho, že výuka probíhá u nich doma, sice do jisté míry přidával na jejich pohodě, ale také měl negativní vliv na jejich morálku. O to více byl důležitý verbální kontakt.

Zjistila jsem, že pouhou pomocí hlasu a správnou volbou slov se dá leccos regulovat. Je to ovšem mnohem náročnější, protože na každé dítě platí něco jiného, což je vlastně stejné v běžném světě. Naopak se tu musí pracovat s větší citlivostí, a to je někdy dost těžké. Prvních několik měsíců bylo hodně o tom se na sebe vzájemně s žákem naladit a zvyknout si na novou situaci.

Nejnáročnější byla asi práce s problematickými dětmi. Ta je komplikovaná sama o sobě, natož v online prostředí. Když jste jako učitelka na studenta nepříjemná, často pak jen ve výsledku vidíte frustraci, demotivaci a v podstatě se jednoduše ocitnete v ještě komplikovanější situaci. Najít pevný, ale vyrovnaný tón, kterým to dítě pak bez kompromisu zpracováváte a posouváte, je pro mě dodnes asi ta největší výzva.

Chybějící fyzický kontakt

Uvědomila jsem si, jak moc jsem závisla na fyzickém kontaktu se žáky, co se opravování nebo jen uvolňování polohy rukou a těla týče. Najednou jsem musela vysvětlovat pohyby, které stačilo v lekci ukázat tak, že jsem studenta vzala za ruku a společně jsme ten pohyb vytvořili. Z několikasekundové záležitosti se tak stala věc mnohaminutová.

Obzvláště s malými dětmi to bylo vyčerpávající. Naštěstí se mi toto podařilo rodičům vysvětlit (mnozí to pochopili i sami), a jelikož výuka probíhá v odpoledních hodinách, mohli často asistovat. Vnímala jsem to velice pozitivně, protože rodiče najednou díky této aktivitě trávili s dětmi mnohem více času, což bylo přínosné pro všechny strany.

Po roce však mohu potvrdit, že všeho moc škodí a mnozí už pak ze sebe měli pro změnu ponorku. Jedno se však musí nechat, všichni rodiče se absolutně skvěle drželi a snažili se spolupracovat do posledního dechu, i když zcela vyčerpaný výraz v jejich očích mluvil za vše.

Dá se dosáhnout stejné kvality jako při běžné výuce?

Po vlastní zkušenosti mohu říct, že toto je velmi relativní otázka, protože ve výsledku je to hlavně o kvalitě pedagogického vedení a o tom, jak si učitel se studentem sedne. Pokud máte dobrého online lektora, dá Vám to více než lektor s nímž byste se tak v běžném světe neposunuli. Skrze online výuku se toho dá zvládnout mnohem více, než když jsem si byla schopná představit, ale to fyzické setkávání se žáky mi moc chybí.

A co bylo pro mě nejtěžší?

Nejtěžší pro mě bylo paradoxně to, aby se jakékoliv moje osobní těžkosti nepromítly do výuky dětí, což se podle mě povedlo. I když podmínky byly pro všechny zúčastněné často velmi náročné, dělala jsem maximum proto, aby to neohrozilo kvalitu výuky. Tvářila jsem se, že být online je úplně normální a v pohodě, takže nakonec na virtuální lekce chodily i děti těch zarputilejších rodičů, kteří ze začátku byli proti. Zachovat vůči dětem profesionální přístup a nedat znát jakékoliv horší rozpoložení je něco, co mě naučil život v Anglii a jsem za to velmi vděčná.

Závěr

Tento článek jsem sepsala proto, aby lidé měli trochu představu, co to pro učitele může znamenat, když musí přejít na výuku online. Zavřená škola totiž nemusí nutně znamenat, že učitel nic nedělá. Pro mě to nebyla procházka růžovou zahradou, ale ve výsledku mě to hodně posunulo. K tomuto článku mě inspirovala i opakovaná kritika na adresu mnohých učitelů, že díky stávající online výuce berou peníze za nic, protože škola je přece zavřená.

Každý učitel, který bere svou profesi vážně do toho vždy dává více, než si rodiče nebo samotní žáci vůbec umí představit. Proto to také vždycky bude hrozně nevděčné povolání.

Leave A Comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..