Pokud jste viděli nebo četli Harryho Pottera, tak si jistě vybavíte nesnesitelnou Dolores Umbridgeovou, která v době své funkce ředitelky Bradavic vydávala všemožné vyhlášky a zákazy, že to ani školník Filch nestíhal na zeď přibíjet. Mnohé z knížek jsem naplno pochopila a procítila, až když jsem začala žít tady. Je to neuvěřitelně výstižný film, co se anglické kultury týče. Angličané totiž milují vyhlášky. A byrokracii.
Ani já se tu něčemu takovému nevyhnu. Jejich zdravý rozum občas odvane snad sám Golfský proud. Abyste si udělali představu, pojďme nahlédnout do tajů naší kuchyňky a mini kantýny s kapacitou 16 míst k sezení u kulatých stolků.
Požírač banánů
V práci dostáváme ovoce zdarma. To je fajn. Problém je, že mezi mandarinkami, hruškami a jablky zásadně nejvíc frčí banány. Respektive někdo na nich frčel. Údajně si je tuhle nějací hromotluci chodili brát i mimo přestávky, tak se muselo zavést pravidlo o sdílených banánech:
Zákon smradlavého jídla
V minulé práci jsme také měli mikrovlnku. Sice jsme jí pokaždé po sobě nevytírali, ale každý pátek se poklízela kuchyň, tak se mikrovlnka vytřela a byl to cajk. Tuhle v práci si u nás ani skoro nikdo jídlo neohřívá, jak jsem stačila vypozorovat. Největší sranda je, že pod tímto varováním je ještě jedno, kde je výslovně zakázáno ohřívat jídla s takovým příznačným názvem „offensive odor“.
Nezalívejte kytky
Pracuji v korporaci, kde tu kancelářské krysy jedou samy na sebe. Skoro mě tato vyhláška až dojímá. Že by si tu někdo nedostatek sociálního přístupu a vřelého chování kompenzoval péčí o květinky, kterých tu na celou budovu připadá jedna a půl, z toho druhá půlka umírá pomalou smrtí na nevětraném záchodě? (toto varování visí i na našich toaletách).
Pozor, nákaza!
Ó ano, to když tu začne řádit černá ruka prasečí chřipky (na nástěnce máme ohledně této nemoci několik vážných varování), je to pro korporaci moc zlé. Takže se klade důraz na prevenci. Toto varování visí pak ještě v několika kopiích po budově:
Co ses v dětství nenaučil, to tě naučíme my
Víte od samého zpočátku se tu věci učím hlavně děláním průšvihů, pomocí kterých zjišťuji, jak to vlastně můžu dělat a jak ne. O nějakým systematickým proškolení si mohu nechat jen zdát. Kdyby nebylo Niky, tak bych už asi lezla po zdi a cukala se ve svěrací kazajce.
K tomu je moje nadřízená řízená svými momentálními emocemi, a když má svůj moment (nikoliv den, ale moment!), nechá mě v tom topit a sama mi pak ještě ráda přišlápne krk ke dnu. Nó, ale na to, že se tu tak hezky topíte, tak vám přitom moc rádi poradí, jak si u toho máte mýt ruce. Tato rada visí jak v kuchyni nad dřezem, tak v koupelně nad umyvadlem:
Pojďme se nyní podívat do tajů naší koupelny
Spláchni! Spláchnul jsi na 100 %?
Na dveřích každé toalety je tohle:
Na a pokud jste si toho náhodou nevšimli, tak to visí i zevnitř, i s dovětkem. Už to asi přestává být vtipné:
Musím dodat, že tohle má svou hloubku. Máme tu staré záchody, jejichž závěsné splachování je občas tzv. zábavou pro Tarzany. Někdy musíte neuvěřitelně zabrat a nebo pumpovat jak o život, abyste se mohli rozloučit s tím, co jste před chvílí vyloučili. Z nějakého důvodu na záchodě nejdou nikde otevřít okna, jsou napevno a o větrání si nechte zdát. Takže kromě toho, že je tam aspoň vždycky teplíčko, tak tam bývá někdy slušný smrad. V létě se mám na co těšit…
Nech tu požární hadici na pokoji!
Přímo u záchodů je pak na zdi instalována hadice. Ale chraň vás ruka páně, aby vás někdy náhodou napadlo tuto hadici použít. Třeba za účelem rituálního očistce nebo jako příjemné schlazení v horkých letních dnech po návštěvě záchodu (je to hlavně prevence, kdybyste si chtěli náhodou při požáru zahrát na hrdinu, i když máme na zdech též jasné instrukce, jak se chovat při požáru a na samotný hadici visí nálepky, že je poškozená).
Nyní se přesuňme k naší bytovce. V té nám také visí všelijaká upozornění, ale ráda bych to zakončila čerstvým příběhem.
Nemáš parkovací místo? Smůůůla!
U naší soukromé bytovky je soukromé parkoviště. Nájemníci si mohou pronajímat parkovací místa. To je dost neobvyklé, protože většinou míváte k domům parkovací místa zdarma, ale naše realitka je předražená a rejžák. Takže každý má své vyhrazené místo.
Bohužel se tu příliš často stává, že vám na místě stojí lidé, kteří žádné placené místo nemají a je jim to fuk. Pak se nějaký floutek postaví na místo jinému floutkovi a ten zase jinému. Občas to bývá zoufalý boj, který jen demonstruje lidskou bezohlednost a touhu urvat něco pro sebe.
A tak jsem sepsala dojemný vzkaz na dveře, aby na sebe lidé aspoň nechávali kontakt, když už stojí někomu na místě. A skutečně fungovalo to! Radovala jsem se ale asi půl dne. Pak někdo přijel a postavil se na místo jedné sousedce. Jen co vjela na dvorek, zjistíce, že ji zas někdo zabral místo, začala troubit jako o život. Pak nechala na autě fakt peprný vzkaz o tom, že si dotyčný to místo neplatí, tak ať laskavě vypadne. A můj srdceryvný vzkaz přeškrtla a nechala tam tohle:
Tahle Britka mně upřímně udělala velkou radost. Pořád totiž existují takoví, co umí říct věci na plný koule. A díky za ně. Je to takové… pěkně lidské. Doteď jsem tu měla všechny (kromě mé nadřízené a přistěhovalců) za distingované mamlase, co na všechno jdou v rukavičkách.
A co vy, máte v práci také nějaké nesmyslné vyhlášky? :)
