Jako malá jsem chtěla být řidičkou sanitky, protože mě fascinovalo její houkání. Honem rychle z cesty, vezeme raněného! Možná mě fascinovala sanitka i proto, že ukazovala, jakou prioritu má lidský život.
Když projíždí kolem ambulance, červená nebo zelená na semaforu ztrácí význam. Běžná silniční pravidla padají jako budovy při řízené demolici pro jediný prostý důvod. Pro záchranu zraněného nebo nemocného člověka. Protože co je více než lidský život v ohrožení? Fascinovalo mě to a odlesk toho pocitu ve mě zůstává dodnes.
Později jsem snila o tom, že se brzy vdám a budu mít děti. Ráda jsem si hrála a vytvářela vlastní světy. Těšila jsem se z představy, že svůj svět plný fantazie budu moci jednou sdílet s těmi, kdo budou mému srdci nejbližší. Mít děti se mi zdálo jako skvělá příležitost jak se znovu alespoň na malou chvíli stát součástí dětského bezstarostného světa plného kouzelných postav a her.
Nakonec jsem se nestala ani řidičkou sanitky a nemám ani děti. Přitom když se na to dívám zpětně, všechny ty dětské sny mi dávají větší smysl než moje stávající zaměstnání. Mé dětské sny nebyly řízeny mou touhou, jak si zajistit lepší budoucnost. Nebyla v nich žádná sobeckost nebo touha po uznání. Byl v tom pouze prostý pocit fascinace z věcí kolem.
Život může vždy nabídnout mnohem více. Zážitky, které přesahují naše představy. Mnohé z nich přináší bolest a mnohé radost, bez nich bychom však nikdy nepoznali kdo vlastně jsme. Nezbývá než se všem těm zážitkům ve vší bezelstnosti otevřít, protože i ten nejradostnější okamžik pomine a nejhlubší bolest jednou odezní. A my můžeme jít dál. Silnější, moudřejší i pokornější. Pokud budeme chtít.
